Z Melbourne do Canberry přes střechu Austrálie



Další fotografie z Austrálie najdete v expediční FOTOGALERII

Znovu v Melbourne

Po navratu z Tasmanie do Melbourne se rozhodujeme zustat jeste 2 noci u nasich vanocnich hostitelu Prue a Marka. Behem te doby navstevujeme jeste starsi par Australanu, ktere jsme potkali v Zapadni Australii a kteri nas tez k sobe pozvali. Je to prijemne setkani po nekolika mesicich. Celkove nas Melbourne opravdu zaujalo a nechce se nam ani dale. Ale neda se nic delat, musime slapnout do pedalu.

Pisecne stavby ve Frankston

Vyrazime smerem na jih do Frankstonu, kde se setkavame s nasimi znamymi z madarske farmy na Tasmanii. Spolecne se jedeme podivat na expozici staveb z pisku. Letosnim nametem jsou pohadky. A tak tu potkavame obrovskeho piskoveho kocoura v botach, snehurku, vlka a karkulku a dalsi zname postavicky. Vse precizne postavene z pisku. Neco podobneho vidime prvne v zivote a zasneme nad tim, jak je to krasne a ze to jde vubec udelat. Nocujeme kousek odsud u Cechoaustralana Pavla Kulkuse, mimojine take velikeho cyklocestovatele, ktery projezdil velkou cast Asie, Evropy, Australie atd. Velmi prijemne setkani! Za zminku jeste stoji, ze ten den behem jizdy z kopce na frekventovane silnici mi znicehonic na najekem hrbolu uletla zadni brasna. I kdyz jsem jel hodne rychle, nastesti se nic nestalo a i brasna s vecma uvnitr zustala neporusena. Jake to stesti.

Akce “pavouk na silnici”

Projizdime oblasti dolu na hnede uhli a velkym mnozstvim tepelnych elektraren. Silnice je frenventovana a hodne nezazivna. Najednou Renca prudce zastavi a vola: “Videl jsi to?” Ja na to, ze ne. Pry na silnici byl obrovsky pavouk. Vracime se. A opravdu. Cerny pavouk, veliky asi 8-10 cm. Bestie jako hrom. Vypada zive, ale nehybe se. Chci ho nejak postouchnout, ale pak si ho nejdriv fotim, nez mi utece. Velmi opatrne se k nemu nahybam a fotim z absolutni blizkosti na macro. Neustale davam bacha, aby na me neskocil. Pak mi to neda a zkousim ho rozhybat. Nereaguje. Asi je mrtvy, suchy. Klackem se ho snazim obratit. Pretacim ho na zada. A ejhle, co nevidim: Napis “Made in China”! Nemuzeme se udrzet a pukame smichem. Tak to jsme dobre naleteli. Fakt vypadal jako pravy. Kdo neveri, ukazu mu ho. Vzali jsme si jej jako suvenyr!

Doma u pana komisare

Jednu noc travime na pozemku u policejniho komisare ze Sale. Tento velmi srandovni chlapik nam predvadi svoji limuzinu o 320 konich, luxusni motorku BMW – pry jich je jen 7 v cele zemi, dale historicky veliky veteran atd. No je videt, ze pani policajti se nemaji v Australii zase tak spatne!

Znovusetkani s Georgem

Je to az k neuvereni, ale po 6000 km a 3 mesicich se podruhe setkavame s anglickym cyklistou Georgem, ktery cestuje na kole jiz nekolik let v kuse. Prvne jsme se potkali v zapadni Australii u Esperance. Georgovi je 58 roku a denne kouri 50-100 cigaret a pritom ujede v pohode 100-150 km za den! Vecerime spolecne, nocujeme pobliz a rano usedame ke spolecnou snidani. A osud tomu chtel, George potkavame za dalsi 2 tydny znova, tentokrate v Canberre. Svet je opravdu maly.

100 km po cyklostezce

Dozvedeli jsme se o teto netradicni stezce pro cyklisty, ktera byla zbudovana na byvale zeleznicni trati mezi mesty Bairnsdale a Orbost. Jedeme ji od zacatku do konce a tak si konecne po nekolika dnech muzeme odpocinout od hodne frekventovanych cest, po nichz jsme slapali doposavad z Melbourne.

New South Wales a okraj Snowy Mountains

Z Cann River stoupame postupne do kopce, az se dostavame na nahorni plosinu, kde je podstatne chladneji. Zaroven opoustime Victorii a vstupujeme na uzemi New South Wales a do pohori Snowy Mountains.

V mestecku Bombala hledame ceskeho rodaka, na ktereho jsme dostali tip od Pavla z Mentone. Vime o nem jen, ze delal postaka. Vic nic. Kupodivu se nam ho dari po nejake dobe vyhledat. U hospody si na Rencino kolo nasedl mlady opily Australan a nechtel dolu. Nastesti to dobre dopadlo. Pak uz se po chvili setkvame s byvalym postakem Johnem, nyni farmarem. Ten nas zve k sobe a tak vecer a cele dopoledne travime na jeho farme v moc krasnem zelenem a hornatem prostredi. Velmi prijemne misto na bydleni.

Nasledujici den slapeme po dalsi sotolinove ceste zkratkou do hor. Vedlo to hodne do kopce a tak jsme se poradne zapotili. Kdyz jsme vysplhali na dalsi nahorni plosinu, byli jsme odmeneni nadhernymi sceneriemi temer nedotcene krajiny. Vsude kolem rozesete velike granitove balvany, hry svetla a stinu pri zapadu slunce a k tomu nekonecna divocina. Na noc sjizdime do horskeho mestecka Dalgety, kde druhy den rano pozorujeme desitku projizdejicih aut, prevazne limuzin a v nich vsichni v satech a oblecich. Dovidame se, ze se kona pohreb nejakeho velmi vyznamneho a uznavaneho farmare a ze se sjizdeni lide z obrovskeho okoli. Pozdeji projizdime primo kolem mista pohrbu, ktery se kona v malinkatem kamennem kosteliku uprostred poli. Kousek za tim nas ceka strasne prudky, ale asi jen 2 km dlouhy stoupak. Ten zacatek byla fakt tvrda zabiracka. S vypetim vsech sil jsme to ale vyjeli a pak uz pozvolna sjizdeli do Jindabyne, sportovniho strediska na upati nejvyssiho australskeho pohori Snowy Mountains.

Vyjezd na strechu Australie, aneb na kole na Mount Kosciuszko 2228 m

2 ze 4 nasich cykloplastu jsou uz sjete, potrebujeme nove. Ale nekolik poslednich set km nebyl zadny cykloshop. V Jindabyne je, ale nemaji zadne gumy, co bysme chteli. Nakonec dostavame nejake dve pouzite. Zdarma. Hned ten den vecer ale jedna z nich na rencinem kole za jizdy bouchla. Prisly jsme tedy o dusi i plast najednou. Jesteze ten nas stary sjety jsem nevyhodil a schoval pro nouzovou rezervu.

Zaciname tedy stoupat z Jindabyne smer Perisher. Cesta vede do kopce, ale nijak drasticky. Za lyzarskym strediskem Perisher je to jeste mirnejsi, ale tahlejsi. Az do strategickeho prusmyku Charlotte Pass asi ve vysce 1850 m jedeme po asfaltu. Tady si davame prestavku na obed a povidame si s jednou ceskou turistkou. Pote uz po sotoline stoupame pozvolne vzhuru k chaticce Seaman’s hut, kde cesta zacina stoupat strmeji. V sedle Rawson’s Pass (asi 2150 m) narazime na rangery a ceduli, ze dale uz se muze jen pesky. Projizdejici cyklista nam ale rika, ze staci, kdyz pujdeme s kolem vedle sebe a rangerovi to vadit nebude. K tomu dodava, ze kdyz nasedneme za rohem na kolo, ze se da vyjet az na samotny vrchol. To si nemuzeme nechat ujit. Podle rady cinime, kousicek jdeme pesky a kdyz jsme z dohledu rangeru, nasedame na kolo, tvrde se opirame do pedalu a za nedlouho kolem 17. hodiny odpoledni dorazime na nejvyssi horu Australie, 2228 metru vysoky Mount Kosciuszko. Poruseni narizeni rangeru je sice prohresek, ale protoze je to pry jen z duvodu mozneho stretu s pesaky na uzke stezce, tak si to moc nebereme. Nikdo totiz na cele hore neni, jsme tam uplne sami. Vznika napad nocovat zde. Jsou odsud krasne vyhledy a bude tu jiste uzasny zapad a vychod slunce. Varime si veceri, kochame se vyhledem na vsechny svetove strany a najednou pozorujeme, jak prichazi pomalu bourka. Stan jeste nestavime a vyckavame. Kolem pul osme vecer je uz jasne, ze bude prset. Sjizdime rychle kousek pod vrchol do bezpeci kamenne chaticky Seaman’s hut ve vysce 2030 m, kde jsme uplne sami. Chvili pote zacina neskutecne prirodni divadlo. Prichazeji huste mraky, zacina prset a na zem letaji stovky blesku ze vsech smeru. Z bezpeci tu fascinujici svetelnou show 360 stupnu kolem dokola pozorujeme s nadsenim. Jake stesti ale, ze jsme nezustali na vrcholu. To by byl des a hruza. Druhy den se pocasi jakztakz umoudrilo a pousti nas z hory zpet dolu do udoli. Tam po sehnani dalsiho pouziteho plaste pokracujeme dal skrz Snezne hory.

Po horske silnici Alpine Road – aneb pry ze nejsou v Australii kopce!

Protoze mame radi hory a kopce a zatim jsme na zadne v Australii nenarazili, rozhodujeme se pro okruzni horskou silnici Alpine road. Mnozi nas od toho zrazuji, ze tam jsou pry hodne kopce. Neverime, nebot kazdy o Australii rika, ze je to placka. Tak se nechavame prekvapit.
Z Jindabyne to mirne stoupa az do moderniho lyzarskeho strediska Thredbo, kde lyzuji hodne i cesti emigranti. O tom svedci nazvy horskych chat a hotelu jako Sneznik atd. Odtud pokracujeme uz hodne prudce pres dva kopce do Khancoban. Dalsi cely den se tvrde a v horkem pocasi lopotime porad do kopce. Je to drina jako hrom. Pocasi nam preje, okolni divocina hor je nadherna, ale jde to pomalu a stoji to hodne sil. Dalsi den je podobny. Nejdrive plno kilometru do kopce, pak prudke klesnuti mnoho set vyskovych metru dolu a znova do kopce do nejvyse polozeneho mesta v Australii – Cabramurra 1488 m. Odsud pozorujeme prechazejici velkou bourku v udoli. Po chvili tim smerem vyrazime. Vypada, ze je po bource. Po 20 km nas dohani dalsi bourka a to hodne velka. Lije jako z konve, uplna prutrz, sleha dost blesku, je chladno a nejede se vubec prijemne. Nam ale nezbyva nez nekolik hodin slapat do setmeni, abysme se dostali do civilizace. Uplne promoceni a zmrzli dorazime do Adaminaby, kde dostavame povoleni nocovat pod velikym pristreskem v Bowling Clubu a jeste se muzeme osprchovat teplou vodou. Krasny to pocit po tom tvrdem dni!

Den blbec aneb nase utrapy pred Canberrou

Z Anaminaby do Canberry mame dve trasove moznosti – bud 170 km po asfaltu oklikou a nebo 105 km pres NP Namadgi, z cehoz je 40 km je sotolina a do kopce. My chceme do Canberry dojet za den, volime tedy kratsi variantu. Od rana temer furt prsi. Navlekame na sebe mokre veci ze vcera, neb suche nema smysl si brat. Hned by to bylo to same. Zaciname stoupat do kopce. Po vcerejsich bourich to jde spatne, sotolina je hodne mokra, obcas se bori a stoupani je prudke. Slapeme vzhuru asi 4-7 km/hod a to nekolik hodin v kuse. Odpoledne dorazime na vrchol a tam Renca chytla prvni defekt. Opravujeme a sjizdime opatrne z kopce dolu. Ne vice nez 10 km/hod, nebot kluzka sotolina je nebezpecna. Po par km mam defekt ja a nachazim prorazenou diru v plasti asi 1x1 cm. Cim se to stalo netusim. Opravuji to a pritom zjistuji, ze druhy plast ma z boku bouli a rozpraskane svy. O jeee, honem rychle sundat. Prasknuti za jizdy na prednim kole by mohlo mit desive nasledky. Takze uz i druhy pouzity plast z cykloshopu v Jindabyne je na nic. Nasazuji nahradni nouzovy a jedeme dal. Po 5 km mam znova prazdne kolo. Lije jako z konve. Dalsi defekt opravujeme na blizke farme a telefonujeme nasim znamym do Canberry, ze k nim asi dorazime pozde. Chteji pro nas prijet. Odmitame. Dalsi defekt opraven a my v desti slapeme dal. Stmiva se. Po dalsich 15 km, uz kousek pred Canberrou, mam znova pichle zadni kolo. Menim dusi, nafukuju a v tom: Baaac! Duse praskla a vyvalila plast ven. Prsi, je tma a zima. Nesnasim to! Volame znamym a ti nam uz dnes potreti nabizeji, ze pro nas prijedou. Tentokrate uz prijimame. Dnes jsme si uz dost uzili a moc jinych moznosti stejne nemame. Brzy prijizdi terenni nakladacek, do nej cpeme kola, tasky i sebe a frcime do Canberry, kde nas ceka prijemne zazemi u nasich litevskoaustralskych hostitelu, kteri nas dva dny predem potkali v Cabramurre a pozvali k nim do Canberry. Takto byl tedy zakoncen jeden z nasich nejneprijemnejsich dnu. Vse ale dobre dopadlo.
 
zpět nahoru domů tisk


Kniha Světem na kole


Cestovatel Martin Stiller vydal první knihu Světem na kole.
 
Kliknětě na obálku knihy a dozvíte se více. 
 


Facebook Cyklocestování

Připojte se ke skupině Cyklocestování na facebooku.
Skupina má více než 6000 příznivců.

Kalendář promítání 
Renáty a Martina

termíny připravujeme

Kalendář promítání

Newsletter

Chcete-li dostávat na Váš email zajímavé novinky, informace a tipy o akcích.

Váš e-mail:

Cyklocestovatelská seznamka

Hledáte nějakou parťačku nebo parťáka na cyklocesty?

Plánujete zajímavou cyklocestu a nechcete ji absolvovat sami? 

Od toho je tady naše cyklocestovatelská seznamka.


Doporučujeme


Reklama

Zde může být Vaše reklama. V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat na telefonu 604 618 400

 

 
Všechna práva vyhrazena / © 2007-2015 Martin Stiller / realizace nextWEB / admin