Tasmánie

---

Další fotografie z Austrálie najdete v expediční FOTOGALERII

Nase prave cykloputovani po Tasmanii zacalo hned 2. ledna, kdy jsme opustili madarskou farmu a vydali se smerem k vychodnimu pobrezi a podel nej na jih.

Prvni kopce na trase a za odmenu vodopady

Hned na prvnich kilometrech se nam do cesty postavil celkem slusny kopec, ale protoze byl na asfaltu, bylo to v pohode. Navecer volime trasu pres prirodni rezervaci Mt.Victoria, kde chceme navstivit dva vodpady. Odbocujeme tedy z hlavni asfaltove cesty a vydavame se na sterkovou cestu,ktera zacina neprijemne stoupat. Aby toho nebylo malo, tak mrholi a zacina se stmivat. Za tmy a po hodne drsnem stoupani a lehce mokri dorazime do prusmyku, kde je paradni pristresek. Stavime si tam stan, kola davame tez po strechu a jdeme do hajan. Je pozde a jsme radne unaveni. Druhy den se vycasuje a my jdeme na prochazku fantastickym destnym lesem k vodopadu Ralph’s Falls. Vice nez samotny vodopad nas uchvatil destny les. Pripadame si pod velkymi kapradinami jako v praveku. Uzasne misto. Po kratke prochazce sjizdime z prusmyku dolu po hodne neprijemne sterkove ceste s prudkym klesanim, az se dostavame k dalsimu zajimavemu vodopadu St. Columba Falls.

Navsteva syrarskych fabrik

Prvni syrarnu jsme navstivili ve vesnicce Pyengana, kde jsme si koupili mistni syr Cheddar.
Druha a pro nas o hodne zajimavejsi syrarna na nas cekala ve meste Burnie, kde jsme meli moznost mnohe produkty ochutnat a nekolik jsme si jich i zakoupili. Byla to firma Lactos, jez byla zalozena pred mnoha desitkami let ceskym rodakem panem Vyhnalkem a behem kratke doby se stala jednou z nejoblibenejsich syraren v cele Australii. Sikovne ceske ruce zanechaly tedy stopy i zde na Tasmanii. Pan Vyhnalek sice uz na Tasmanii neni, v 80. letech fabriku prodal a nedavno se odstehoval zpet do rodne vlasti.

Setkani s ceskymi krajany

Slapeme si to takhle po vychodnim pobrezi a najednou nas z nicehonic zastavi auto, vyskoci chlapik s ceskym pasem v ruce a bezi k nam. Anglickocesky nam vypravi,jak s rodici uprchli z komunistickeho Ceskoslovenska do Australie, o svem otci, ktery hodne beha atd. Davame mu nasi expedicni samolepku a to jeste netusime, ze se znova setkame uplne na druhem konci ostrova, Zanedlouho dostavame totiz email od otce sportovce, ktery nas zve k nim do Burnie. Tam jsme vubec neplanovali jet, ale tohle pozvani od tak vyjimecneho cloveka nemuzeme odmitnout. Asi za 14 dni dorazime k panu Vlastimilu Skvarilovi, ktery ve svych 68 letech podnika neuveritelne behy. Zacneme treba behem kolem Tasmanie a pokracujme behem na cca 5500 km z jihu Tasmanie na sever Australie. Tuhle silenou trasu bezel kazdy den, bez dne volna, prumerne kolem 60 km denne. Je uplne neuveritelne, kde se tolik energie a sily a v takovem veku u nej bere. A to nemluve o tom, ze s behanim zacal az po padesatce! A jake ze jsou jeho dalsi plany? Pristi rok hodla bezet z nejzapadnejsiho konce Australie pres pouste na ten nejvychodnejsi. Drzime mu tedy palce. U Vlasty Skvarila jsme stravili jeden cely den a neco a poznali tak opravdu vyjimecneho cloveka, ktery je dukazem toho, ze ve sportu vek nerozhoduje!

Plaze na vychodnim pobrezi

Vetsina z nich, co jsme videli, byla idealnich pro koupani. Cista voda, pisecne plaze, malo lidi, pohoda. Take je to tu raj pro surfare, ktere jsme museli mnohokrat obdivovat, jake kousky na vlnach dokazou.

Nespolehejte se na informace z infocenter

Nasim zamerem bylo podivat se do NP Freycinet. Z nej jsme se chteli nechat prevest kousek lodi, abysme nemuseli slapat zpet a hodne to objizdet. V jednom infocentru asi 30 km predem nam rekli, ze lod uz nejezdi. A protoze uz jsme nemeli dost casu na objizdeni, rozhodli jsme se tento uzasny narodni park vynechat. Jak nemile bylo ale prekvapeni, kdyz jsme se pozdeji dozvedeli, ze lod normalne funguje. Byli jsme strasne smutni a zklamani. Vracet uz se ale nedalo.

Dalsi mylna informace

Ve mestecku Orford nevime, kterou trasu zvolit, zda kratsi ci delsi asfaltku. Pani na krizovatce nas ujistuje, ze sotolina je ok, ze to neni do kopce a ze je lepsi je tamtudy. Tak se vydavame dle jeji rady a to jeste nevime, jak budeme nadavat a skucet, ze jsme ji poslechli. Cesta zacina byt po par kilometrech priserna, drnca to a objevuji se neprijemna a hodne prudka stoupani. Umoreni, zpoceni a zapraseni po 30 km dorazime do vesnicky Kellevie, kde nocujeme u prijemnych lidi na pozemku, dostava se nam moznosti sprchy atd. A to vse pri jednom z nejuzasnejsich zapadu slunce, co jsem kdy zazil.

Tasman Peninsula

Na Tasmanove poloostrove na JV Tasmanie jsme se rozhodli stravit vice casu a prohlednout si vetsinu geologickych zajimavosti. Nejdrive jsme se vydali na utvary Devil’s Kitchen, Tasman Arch, Blowhole a pak Remarkable Cave. Jedna se o utvary vznikle pusobenim priboje do skalnateho pobrezi. Urcite to stalo za to, ze jsme je navstivili. Napriklad utvaru typu blowhole je na ostrove vice. Jedna se o podzemni tunely,kterymi se z oceanu dostava voda dale do vnitrozemi a pak vybuchuje podobne jako gejziry nebo se bouri v nejake propadline. Delka tunelu byva od par metru do nekolika set metru.

Dale jsme na tomto poloostrove podnikli celodenni turu podel neobydleneho pobrezi, kam se da dostat jen pesky. Cesta vedla ruzne po utesech a vylezli jsme take na dominantni vrchol Mt. Brown a pak slezli na geometrickou pulkruhovitou plaz Crescent Bay s az 40 metru vysokymi pisecnymi dunami. Pripadali jsme si jak v raji. Nikde nikdo, uzasne scenerie, proste jako obejvitele pred nekolika staletimi. Zaverecny prostup pobrezni busi byl dost vysilujici a do cesty se nam postavil i jeden jedovaty had. Nastesti se lekl vice nez my a odplazil se. Posledni atrakci v tomto zajimavem koutu Tasmanie bylo pro nas historicke mestecko Port Arthur, v podstate vlastne skanzen. Jedna se o pevnost s veznici, kam byli privazeni trestanci z Anglie, muceni zde, napravovani atd. Tato veznice ziskala velmi nechvalnou povest a i do dnesnich dni se samotni Tasmanci stydi, ze byla na jejich uzemi. Cely skanzen je profesionalne udrzovan a vypada opravdu velmi pusobive. Velike museum venovane prave Port Arthuru vam velmi zive osvetli zivoty a osudy trestancu, nebot kazdy navstevnik prochazi muzeem jako jeden z trestancu a velmi verne muze prozivat osudy daneho ubozaka.

Hobart

Cesta do hlavniho mesta Tasmanie nas stala hodne energie hlavne kvuli 4 defektum postupne na Rencinem zadnim kole. Fakt smula.

Samotne mesto pusobi ale velmi dobrym dojmem. Rozklada se v zalivu na jihu zeme a hned nad nim se tyci 1270 m vysoky dominantni Mt.Wellington. My jsme v Hobartu stravili dve noci u nasich novych znamych, ktere jsme potkali 2 tydny predem na trajektu a kteri nas k sobe pozvali. Meli paradni bydleni pod lesem na upati zminene hory s pusobivymi vyhledy na pobrezi. V Hobartu jsme nemohli opomenout navstevu narodniho muzea, kde je plno zajimavych expozic. Nas nejvice zaujala ta o tasmanskem tygrovi, pravdepodobne jiz vyhynulem vacnatci predatorovi velikosti psa s pruhovanou srsti. Posledni byl chycen v roce 1936 a od te doby nikdo verohodne neprokazal, ze ho spatril. Dalsi zajimava expozice je venovana tasmanskym aborigincum, kteri byli v minulosti vyhubeni bilymi pristehovalci do posledniho jedince.

Tasmansky cert – dalsi zviratko v ohrozeni

Tasmanian devil je dalsi vacnatec, kteremu hrozi vyhubeni. Jedna se o selmu velikosti takove robustnejsi kocky a hlavou medveda. Populace techto jedinecnych tvoru v poslednich letech klesla na mene nez polovinu a to hlavne diky nadorovitemu onemocneni, jehoz pricinu se vedcum zatim nepodarilo odhalit. Dalsim velkym faktorem uhynu techto zvirat je automobilismus. Mnoha zvirata konci pod koly aut, kdyz se na okrajich cest zivi srazenymi klokany atd. Ubytek techto tvoru je tak rychly a velky, ze vedci a zoologove ocekavaji behem par let uplne zmizeni tohoto druhu z divoke prirody. V zoologickych zahradach a parcich budou v izolaci zachraneni, ale bude to jen par kusu. My jsme se v jednom z parku byli na ne podivat a opravdu je to velka skoda. Zvirata jsou to velmi zajimava.

Dalsi umorna trasa

Vedla z Hobartu na sever kolem jezera Great Lake, na nemz je postavena vodni elektrarna vyrabejici 48% tasmanske energie. Nektere useky cesty vedly po roletovite sotoline, pres kopce a proti silenmu vetru. Celkem utrpeni. Jeden den nastaly razantni zmeny teplot. Rano bylo chladno, kolem poledne se behem chvilky oteplilo znicehonic na vice nez 30°C, odpoledne teplota zacla klesat a vecer uz jsme meli zmrzle behem jizdy ruce. V noci pak byly jen pouhe 4°C. Take jsme museli projizdet oblasti, kterou prave zasahl pozar. Cesta byla bezpecna, ale oblaka koure z nedaleho hodne velkeho pozaru jsme museli prekonat. Nebylo to nic prijemneho.

Okolim mesta Mole Creek

Zde jsme navstivili znamou fabriku na med, kde jsme si mohli ochutnat asi ze 30 druhu medu, ktery zde vyrabeji. Byl to fakt zazitek ochutnavat malinovy, cokoladovy, merunkovy, vanilkovy a dalsi druhy.

Zajeli jsme tez do jeskyne Marakoopa Cave, ktera je plna krapniku a dalsich utvaru. Nejvetsi zajimavosti je ale pritomnost cervu jmenem “glow worms”, kteri ziji na jeskynnim strope a produkuji svetlo. Pri uplne tme si pak pripadate jako pod hvezdnou oblouhou. Opravdu intenzivni zazitek.

Cradle Mountains

Jedna se asi o nejvetsi prirodni zajimavost na Tasmanii. Nadherne, nedotcene pohoricko pritahujici rocne statisice turistu a horalu z celeho sveta. Pravem je zarazeno na seznamu svetoveho dedictvi Unesco. My jsme zde stravili dva paradni dny a vylezli si i na dominantni skalnaty vrchol Cradle Mountain trpytici se v jezere Dove Lake. Tyto hory a cely narodni park na nas zanechaly opravdu velky dojem. Priroda a krajina byla opravdu nezapomenutelna.

Louceni s Tasmanii jak jinak nez se zviratky

Kdyz jsme odjizdeli z Cradle Mountains a tim v podstate pomalu koncili nas pobyt na Tasmanii, zazili jsme neco velmi vyjimecneho. Najednou nam pres cestu prebehl pred ocima quoll, takove hnedobile puntikovane zviratko podobne trosku lisce a trosku kocce. Asi o 5 minut pozdeji si to pres cestu znicehonic masiroval wombat. Poodjeli jsme asi dalsi 3 minuty a vrchol zvireci podvecerni show ve volne prirode byl zde….kolem cesty bezel tasmansky cert. K tomu vsemu jsme meli pekny zapad slunce a tak jsme si uz opravdu krasnejsi rozlucku s Tasmanii prat nemohli.

Zaverem

Po vice nez trech tydnech a 1200 naslapanych km na tomto zajimavem ostrove jsme se s Tasmanii rozloucili a lodi se vratili zpet na pevninu do Melbourne. Odtud budeme dale pokracovat po JV pobrezi, pak do Sneznych hor, do Canberry a pak do Sydney.