Loučení se Západní Austrálií a Nullarbor Plain



Další fotografie z Austrálie najdete v expediční FOTOGALERII

Od posledni reportaze z primorske Esperance uplynuly jiz 3 tydny. Od te doby jsme zazili zase plno zajimavych a krasnych zazitku, naslapali stovky kilometru a hlavne se rozloucili s nejvetsim australskym svazovym statem Western Australia a prekrocili hranice do South Australia (Jizni Australie).

Na farme u Moniky a Micka Liebeckovych a neplanovana zastavka na tri noci

Tesne za Esperance nas na silnici zastavilo auto a neznama pani nam rekla, ze ma pro nas vzkaz od Moniky Liebeck. Jenze my zadnou Moniku neznali. Ona pry ale o nas vi a ze mame dojet na blizke letiste, kde ona pracuje. Tak jsme popojeli 5 km, jenze Monika sluzbu zrovna nemela. Jeji kolega se ji nemohl nejdrive dovolat. Na nekolikaty pokus se to podarilo a Monika nas pozvala na navstevu. Stmivalo se a zacalo prset a k Monice to byl jeste kus cesty. Nevahala a dojela pro nas dzipem, kam jsme nacpali i kola. Z Monci se vyklubala prijemna mlada Ceska, ktera uz tu v Australii trvale zije asi 18 let, je provdana za australskeho farmare Micka a maji dve deti. Vsichni byli strasne moc prijemni a pohostinni, ze se nam ani dal nechtelo. A protoze nasledujici den bylo velmi nevlidne pocasi – hodne lilo a byla vichrice, rozhodli jsme se zdrzet. No a podobne se to opakovalo i nasledujici den a tak jsme zde nakonec pobyli celkem 3 noci po sobe. Necekane a neplanovane jsme si tedy po mesici a 2000 km udelali par dni volno. Behem tech volnych dni nam ukazali celou farmu, nahaneli jsme ovce, ochutnali jsme pomeranc krizeny s citronem, servisovali kola, byli jsme se podivat, jak se strihaji ovce, svezli jsme se obrovskym traktorem a zaradili si i na terennich motorkach. Byly to uzasne dny, behem kterych jsme meli moznost nahlednout do bezneho zivota australskych farmaru na venkove. Navic jsme zde preckali hodne chladne dny. Dle Micka nejchladnejsi za poslednich 20 let (bylo asi 10 stupnu) a o hodne studenejsi nez v zime. A jak ze se o nas Monika dozvedela? Od jeji kamaradky Jackie Smith, u ktere jsme nocovali 2 noci predtim.

Postelovy tyden

Ano, presne tak. Skoro cely tyden jsme spali v posteli. Zacalo to u Williamsovych na farme, pak dve noci u Smithovych v Esperance a hned na to tri noci u Moniky a Micka. To jsme se ale meli krasne – kazdy den tepla sprcha, mekka postel, samozrejme normalni jidlo. Tak se nam to zalibilo, ze se nam skoro ani nechtelo odjizdet s predstavou konzervoveho jidla v esusu, spani ve stanu atd..

Nullarbor plain

Vstupni branou do teto nehostinne vyprahle polopouste bylo pro nas zlatokopecke mestecko Norseman. Zde jsme muesli nakoupit zasoby jidla na nasledujici 2-3 tydny, sehnat kanystr na vodu, nebot nas budou cekat az 190 km dlouhe useky bez moznosti nabrat vodu. Cela Nullaborska plosina je dlouha necelych 1300 km, temer nulove obydlena a znama hlavne diky nekonecnym usekum z minimalni vegetaci, spalujicim horkem a velmi drsnym klimatem. Zachytnymi misty jsou zde tzv. roadhousy – benzinove stanice casto spojene s motelem ci caravan parkem. Vzdalene jsou od sebe ruzne, v prumeru kolem 120 km. Proto je dulezite si vse vzdy dobre naplanovat a vzit dostatek pitne vody pro pripad, ze byste meli nekde problem a museli na trase zustat necekane dele. Nase zasoby cinily na dvojici vzdy kolem 20 litru vody. Prvnich nekolik dni jsme meli necekane priznive pocasi pro cyklistiku. Bylo kolem 15-20 stupnu, vitr moc nefoukal a obcas jsme byli osvezeni i nejakou tou prehankou. Jak nam vsichni po ceste rikali, bylo to velmi neobvykle pocasi pro Nullarbor. V druhe tretine Nullarbor Plain jsme to meli hodne drsne a narocne. Cele dny jsme tvrde slapali proti silnemu celnimu vetru.Dosahovana rychlost byla kolem 10-12 km/h, pri poryvech nas to obcas zastavilo uplne. Byly to velmi narocne dny. Naopak cyklista jedouci z opacne strany ficel prumerne 30 km/h a urazil denne 200 a vice kilometru. O tom se nam mohlo jen zdat! Posledni cast Nullarboru nas prekvapila razantni zmenou pocasi. Zprijemnych 20 stupnu se behem noci razem oteplilo na 35 stupnu a dalsi dny az na 37 stupnu! Tahle horka takto rychle nam davala tez dost zabrat. Ale museli jsme se s tim poprat. A poprali! Uspesne! Po 12,5 dnech a odslapanych 1250 kilometrech jsme dorazili do Ceduny, vychodni vstupni brany do Nullarbor plain. Prumerne jsme slapali polopousti denne 100 kilometru, s cimz jsme naprosto spokojeni. Tolik jsme ani necekali.

A cim nas Nullarbor zaujal? Urcite svoji divokosti, drsnou a nedotcenou prirodou, nadhernymi a nicim nerusenymi zapady slunce, paradnim nocovanim v divoceni atd. Za zminku take stoji nejdelsi absolutne rovna silnice na kontinente, ktera je dlouha 146,6 km a za tu dobu neuhne ani o centimetr. Jeli jsme to cely den a opravdu, stacilo by jen zamknout riditka, strict ruce do kapsy a slapat!

V te dobe se na Nullarbor Plain pohybovalo vice cyklistu podobnych nam. Vedeli jsme o nich a obcas se s nima potkavali. Byly to dva holandske pary, 1 Anglican, 1 Skot, 2 Nemci a v opacnem smeru i 1 Australan a dve Australanky. Behem zastavek na roadhousech jsme se seznamili s mnohja lidmi z ruznych koncim sveta, kteri take projizdeli Nullarbor. Vetsina z nich nechapala, proc tam vlastne jsme na kole a k cemu se tam vlastne tak trapime. Pro nas to ale ovsem byla velka vyzva, dosazeni dalsi mety, poznani neceho noveho atd. A o trapeni nemohla byt ani rec. Od zamestnance jednoho roadhouse jsme se dozvedeli jeste o vetsich blaznech, nez jsme my kolari. Pry nekteri “idioti” to chodi pesky, behaji, dva nezmari to jeli na koleckovych bruslich a jeden Cinan pres tuto polopustu tlacil dokonce popelnici, ve ktere zaroven prespaval! Jojo, lide jsou blaznivi a mivaji silene napady.

Flora a fauna na Nullarboru se lisi usek od useku. Na zacatku a na konci jsou stromy, pak uz jen bush a uprostred krome vyprahle travy vubec nic. Proto take ten vystizny nazev “Nullarbor” pochazejici z latiny a znamenajici ”zadny strom”. Casto jsou k videni klokani, obcas kralici a v jednom miste i orli pozirajici mrsiny srazenych klokanu u cesty. Tech je na Nullarboru strasne mnoho. Byly useky, kdy na kazdych 10-20 metrech lezel mrtvy klokan. Byly to smutne, ale realne pohledy. Jednou jsme zahledli i psa dingo. Bylo to uplne poprve tady v Australii. Nasledujici noc se nam neco prohryzalo do brasny. Co to ale bylo, nevime. Po otepleni na Nullarboru tez pribylo much. Bez moskytiery nelze byt! Jakmile zastavite, hned se na vas sesypou. Otravuje nas take bodavy hmyz, neco jako ovad hovezi.

V podstate pulce Nullarboru je hranice mezi Western a South Australia. Hranicnim mistem je osada Borser Village a predchazi ji o nekolik km vzdalena Eucla, ktera je nejvetsi osadou na Nullarbor Plain s asi 40 obyvateli. Maji tu roadhouse, kemp, meteorologickou stanici, autoservis, museum a miniobchod. Zde jsme dokoupili chleb. Parada, ten nam uz totiz dosel a nasledujici tyden bysme museli jist uz jen nudle a ryzi. V Border Village nam odmitli dat vodu. To se nam stalo prvne a byli jsme z toho prekvapeni. Naopak v Eucle byl personal o hodne prijemnejsi a vodu nam dali bez problemu. Rozloucili jsme se tedy definitivne s Western Australia, kde jsme najeli 2995 km. Tato cast zeme nas velmi zaujala a zanechala v nas plno krasnych vzpominek a zazitku. Byla divoka, malo osidlena a plna prirody a zajimavosti a velmi prijemna na cykloturistiku. Uvidime, co nam prinese South Australia a dalsi svazove republiky, ktere budou nasledovat.

Jizni Australie

Privitala nas velmi horkym pocasim, hladsim asfaltovym povrchem, ale zaroven o hodne uzsim a s nulovym odstavnym pruhem. To znamena vetsi nebezpeci pri projizdeni roadtrainu. Krajina jinak podobna, vegetace take. Narazili jsme na nekolik barelu s vodou. Byla tam vzdy cedule, ze voda je nespolehliva a jeji piti je na vlastni riziko. A tak jsme ji pouzivali jen na myti a schlazeni nasich rozpalenych tel. Nadherne osvezeni uprostred polopouste! Nullarbor jsme tedy zakoncili v primorskem a hezky upravenem mestecku Ceduna. Zasli jsme sit u na veceri, koupili si dzus a dalsi dobroty, o kterych jsme na Nullarboru snili. Na benzince jsme se byli poradne osprchovat, vyprat veci, oholit a udelat ze sebe zase lidi. Divocinu mame prece za sebou a jsme zase v civilizaci.

Nekdy to jede, nekdy ne!

Jojo, presne tak to je. Zatim mame denni record 160 km, pricemz uz kolem 13. hodiny jsme meli ujeto 91 km. Jindy jsou zase dny, ze drete a drete a protivitr vas ne a ne pustit. A kdyz mate vecer najeto 70 km, byvate radi. Denni davky jsou zavisle na mnoha faktorech – pocasi (vitr, horko), reliefu, kvalite asfaltu, delce prestavek, defektech, casnosti ranniho vstavani, chuti, fyzicke i psychicke kondici i poctu zajimavosti k navstiveni. Takze je toho mnoho a proto jsou nase kilometrove vykony v itinerari tak rozlisne.

Ztraty a zisky

Uz mame bohuzel nekolik veci na seznamu, ktere se s nama domu nevrati. Nejdrive jsme prisel zahadne o sve oblibene digitalky Casio. Jestli mi spadly z ruky ci co, nevim. Par dni na to prisla Renca o slunecni bryle. Zapomnela je v internetove kavarne a druhy den uz tam nebyly. Nastesti jsme ale s sebou brali do Australie jeste dvoje nahradni. To byl velmi dobry tah. Nebot pred par dny pri pause u silnice smelt silny poryv vetru dalsi Renciny bryle ze stolu na silnici. Kdyz jsme si to uvedomili, bylo uz pozde. Rozjel je kamion! Takze uz mame kazdy jen jedny bryle a musime nekde koupit rezervni, nebot bez slunecnich bryli tu nelze existovat!

Do zisku by se daly zapocitat nalezy drobnych minci. A hlavne, nasel jsem hodinky. Velke, stribrne, naramkove. Takze ne muj styl.

Venkovske skoly

Na venkove potkavame plno skol. Jedna se vetsinou o jednotridky. Jak jsme se dozvedeli, vyuku zde krome ucitele pomahaji vykonavat i rodice, kteri se stridaji a chodi uciteli asistovat. System australskeho skolstvi, aspon toho v Zapadni Australii, do nehoz jsme mohli malinko nahlednout je pomerne odlisny od toho naseho ceskeho. Jednotlive predmety zde nejsou tak razantne rozdeleny do hodin jako v Cesku. Deti se zde uric vice chapat veci v souvislostech, ze vse na sebe navazuje a dane veci se neucit tolik na zpamet. Vyuka je zamerena na porozumeni a pochopeni daneho problemu, nez jeho biflovani se. Skola zde zacina vetsinou v 9:00, prvni prestavka je kolem 10:30 a pak kolem 12:00. Pote nasleduje odpoledni vyucovani. Deti zde chodi uz od 4 let do tzv, predskoly, kde se formou her uci trosku pocitat a cist. Mnoho Australanu si jako cizi jazyk voli japonstinu. To kvuli velkemu privalu asijskych turistu, propojeni obou ekonomik a velkemu vzajemnemu zahranicnimu obchodu. Deti jsou z jednotlivych farem svazeni do skol skolnimi autobusy a zpet zase vozeni domu. Aby nekteri zaci nemeli stale delsi cas v autobuse a jinni kratsi, 1 tyden jede bus jednim smerem a druhy tyden naopak. Velmi fairove! Vetsina skol ma sve uniformy. Neni to tolik striktni jako treba v Anglii, ale jednobarevne kalhoty a tricko s limeckem a emblemem skoly je povinnosti. Jedna skola ma tedy modre obleceni, jina zase cervene atd. Je to velmi prakticke, nebot nedochazi ke stretum mezi zaky, zda ten ma Nike, Adidas ci jen neco obycejneho!

Australstina

Australska anglictina se nam nezda moc jina nez ta britzka. Urcite rozdily a hlavne odlisne a mistni vyrazy tu ale jsou. Tak treba Australan nerekne nikdy “kilometers”, ale pouzije vzdy vyraz “kejs” (foneticky prepsano). Dalsi nevsedni vyraz je “no worries”, znamenajici “neni, zac, v pohode, rado se stalo”. Rencu zaujal australsky vyraz “danny” oznacujici toaletu. Pro “kolo-bicykl” maji Australane vyraz “push-bike”. Pokud byste totiz pouzili jen “bike”, mnozi si mohou myslet, ze mate na mysli motorku.

Sila slunce

Jak jsme si hlavne na Nullarboru vyzkouseli, zareni slunce tady v Australii nezabrani ani obleceni. Slunicko vas opaluje i pod trickem a kalhotama. Je tedy nutne se mazat I pod oblecenim a davat si pozor. Pri slapani na kole jsou nejvice nachylna ramena, krk, usi, horni casti ruky, kolena a stehna a pokud jezdite v sandalech, tak nohy. Uz jsme sin a slunce dost zvykli, ale je treba se stale mazat a mazat kreme s vysokym UV faktorem. My zatim pozivame 30. Kdyz to jednou podcenite, coz jsem udelal uz dvakrat, hned to poznate. Projevy jsou ale jine, nez jsem znal z Evropy. Tady prismahnuti hodne svedi a nejdou v noci usnout. Clovek se musi stale skrabat.

Kvuli horkum jsme museli take upravit denni harmonogram. Vstavame brzy, slapeme co nejvice do 12-14 hodin a pak nekde ve stinu se snazime preckat ta nejvetsi vedra. Znova vyrazime zase az navecer kolem 16:30-18:00 hodin a slapeme do tmy. Teploty se ted pohybuji mezi 36 a 39 stupni Celsia. Pry ale behem par dni prijdou i ctyricitky. To se mame tedy na co tesit!

Vozovy park

V Australii je videt nejvice aut asijskeho puvodu. Hlavne znacky Toyota, Nissan, Mitsubishi, Subaru atd. Z evropskych znacek tu jednoznacne vede Opel, prodavaji se tu pod jmenem Holden. Ostatni nemecka auta jako VW, Audi, Mercedes ci BMW tu temer neuvidite, pokud nejste ve velkomeste. Skodovku jsme tu jeste nezahledli, zato ale dve nebo tri Lady Niva. Tak aspon neco slovanskeho! Typove tu jednoznacne vedou dzipy, pick-upy a velke combi vozy. Malinka auta nam dobre znama z Evropy jako Clio, Peugeot 106, Toyota Yaris zde temer nespatrite. Od mistnich jsme se dozvedeli, ze velke terenni vozy jsou zde cca o 20-30% levnejsi nez v Evrope., zato treba za velike limuziny Mercedes ci BMW tady musite zaplatit mnohem vice nez na starem kontinente.

Zaverem

Z Ceduny pokracujeme Jizni Australii dale smerem do Port Augusty. V obci Kimba mijime dulezity geograficky bod. Jsme prave v polovine transkontinentalni silnicni trasy mezi Sydney a Perthem. Na konci Nullaboru tachometr ukazal 3500 km a ted pred Port Augustou uz 4000 km. Rychle to pribyva, ale hodne nas jeste ceka. Malinko upravujeme plany a to v zavislosti na dobrych radach mistnich obyvatel. Kazdou chvilku nam nekdo neco doporuci, poradi a navrhne. Puvodni plan jet na kole z Port Augusty 1300 km na sever na Ayers Rock asi nepodnikneme. Ma to vice duvodu. Diky zajizdce 1500 km navic po zajimavostech Zapadni Australie jsme tu casove pozde a vnitru Australie budou silena zdrcujici vedra. Navic na celych 1300 km snad krome Cooper Pedy neni nic k videni. Misto toho cas i kilometry radsi usetrime a podivame se nekam jinam. Treba neplanovane do uzasneho pohori Flinders Ranges, na faunu precpany ostrov Kangaroo Island nebo na vsemi opevovanou Tasmanii. Ayers Rock (Uluru) vzdat ale uplne nechceme. Pokusime se tam dostat busem ci stopem a usetrit si tak asi 2 tydny nezazivneho slapani. Zda se nam to tak podari je ale ve hvezdach. Uz ted ale vime, ze i bez Ayers Rocku na kole se do 6000 km nevejdeme. Nynejsi odhad i se vsemi doporucenymi odbockami na zajimavosti je cca 7500 km. Je treba treba tedy prestat psat a slapnout do pedalu.

Postrehy a zajimavosti

  • australane perou v prackach prevazne ve studene vode
  • farmari v Australii nedostavaji vubec zadne dotace
  • lide jsou tu strasne pohostinni, napomocni a pratelsti
  • v posledni dobe se tu hodne rozmaha vynosne hornictvi – zlato, nikl, uran, opaly, zirconium…
 
zpět nahoru domů tisk


Kniha Světem na kole


Cestovatel Martin Stiller vydal první knihu Světem na kole.
 
Kliknětě na obálku knihy a dozvíte se více. 
 


Facebook Cyklocestování

Připojte se ke skupině Cyklocestování na facebooku.
Skupina má více než 6000 příznivců.

Kalendář promítání 
Renáty a Martina

termíny připravujeme

Kalendář promítání

Newsletter

Chcete-li dostávat na Váš email zajímavé novinky, informace a tipy o akcích.

Váš e-mail:

Cyklocestovatelská seznamka

Hledáte nějakou parťačku nebo parťáka na cyklocesty?

Plánujete zajímavou cyklocestu a nechcete ji absolvovat sami? 

Od toho je tady naše cyklocestovatelská seznamka.


Doporučujeme


Reklama

Zde může být Vaše reklama. V případě zájmu nás neváhejte kontaktovat na telefonu 604 618 400

 

 
Všechna práva vyhrazena / © 2007-2015 Martin Stiller / realizace nextWEB / admin